Dožíváme ve světě, kdy od vynálezu knihtisku v polovině 15. století se veškeré zásadní informace předávaly pomocí psaného slova. Nicméně jsou v naší společnosti lidé, kteří se čtením a porozuměním psanému textu mají už od přírody problém. A není jich málo. Ve světě se udává, že 9-12% populace má nějakou menší dyslektickou poruchu, vážnější problém pak mají 2-4%. Tito lidé nejsou méně inteligentní, méně chápaví, jen ta písmenka a slova jim „skáčou“ a „otáčejí se“ tak moc, že při čtení musí velkou energii věnovat tomu, aby je poskládali do slov a vět, a proto jim to vše déle trvá. Prostě nechtějí číst ne proto, že by byli líní, jen je to pro ně frustrující, zvláště pokud jsou ve škole srovnáváni s těmi nejrychlejšími a nejpřesnějšími čtenáři.
Albert Einstein, také dyslektik, v dopise matematiku J. Hadamardovi v roce 1945 poznamenal: „Nezdá se, že slova nebo jazyk, ať už jsou napsané nebo vyslovené, hrají jakoukoli roli v mechanismech mého myšlení.“ Jen ve školách, zvláště těch českých, se právě tomu jazyku a jeho analýze dává neuvěřitelný význam. A přitom takový Steven Spielberg, který až v 60 letech zjistil, že je také dyslektik, v rámci svého režisérského povolání přečetl nesčetně scénářů a slova chápal velmi dobře, jen se prý vždy divil, že mu to trvá o dost déle, než jeho kolegům.
A jsou to paradoxně školy, které hází dyslektikům další klacky pod nohy tím, jaké studijní materiály používají. Každý průměrně zkušený grafik sázející noviny ví, že řádek nemůže být nekonečně dlouhý, a proto se tiskne ve sloupcích. Zato školní učebnice velikosti A4 mají text od leva až doprava a neztratit se v řádku dělá potíž i zkušenému čtenáři. A to nemluvě o naprosto nevhodně použitém fontu písma, textu přes obrázky a jiných záludnostech. Vrcholem pak jsou „speciální“ učebnice pro děti se specifickými poruchami učení, které nejen že se od těch „normálních“ téměř v ničem neliší, často mají jen po stranách přidaný sloupeček s vysvětlivkami, které ve vizuálním poli čtenáře vyvolají jen další zmatek.
Naštěstí v tomto světě s důrazem na psaný projev pomalu dožíváme a lidé s dyslexií se k informacím jinak: jak pracuje čtyřtaktní motor, pochopí z videa, knihu si na noc pustí do ucha atp. Jen ten školní systém jim stále nejde moc naproti a i z tohoto důvodu byla v této knize použita sazba a písmo, které by měli dle nejnovějších studií být k dyslektikům přátelské. Ono, dle nejnovějších studií… Když se člověk podívá, jak vhodně byly sázeny některé dětské knihy u nás v 70. letech, třeba všechny knihy O. Sekory, spíše se zdá, že se jen máme vrátit k dobrému knihařskému řemeslu. Sázet knihy přehledně, bezpatkovým písmem, zarovnávané na praporek a ne do bloku, s dostatečně velkým řádkováním, ne černým písmem na bíle zářící papír.